Na jaře roku 2024 se v mé hlavě začal rodit nápad na zimní expedici. Inspiroval mě článek o malé šumavské škole, jejíž žáci strávili noc venku na sněhu. Prohlížela jsem si fotografie z konference o odvaze a dobrodružství a vzpomínala na svá skautská léta, kdy jsem podobná dobrodružství sama zažívala.
Nadšení mě přimělo oslovit vedení školy a představit jim svůj nápad. Po krátké debatě jsem dostala zelenou a mohla jsem začít plánovat!
Dny, týdny i měsíce plynuly a myšlenka na expedici mi neustále vířila hlavou. Představovala jsem si, jak by mohla probíhat, co všechno bude potřeba zařídit, zajistit a půjčit. O svých plánech jsem se radila s Jirkou, který se rozhodl přidat – kdysi jsme spolu během skautských let zažili mnoho podobných výzev a věděla jsem, že jeho zkušenosti budou neocenitelné.
V září jsem svůj plán představila dětem ve škole a rodičům na online schůzce. Snažila jsem se odpovědět na všechny jejich dotazy a nechala jim čas na rozmyšlenou, aby se mohli poradit se svými dětmi, zda se na takovou akci chtějí vydat.
Původně jsem počítala s tím, že expedici uskutečníme, pokud se přihlásí alespoň deset dětí. Během schůzky jsem si ale nebyla jistá, jestli se nám tento počet vůbec podaří naplnit. Viděla jsem nadšení v očích některých rodičů, ale u jiných byla patrná nejistota a obavy.
O to větší překvapení mě čekalo během následujícího týdne – přihlásilo se osmnáct dětí! To bylo mnohem víc, než jsme očekávali, a vlastně i plánovali. Osmnáct dětí znamenalo velkou partu a zároveň výzvu, jak vše organizačně zvládnout.
Teď už bylo jasné, že expedice nebude jen snem, ale skutečností. A dobrodružství mohlo začít!
Než se vydáme na takovou výpravu, je potřeba se pořádně připravit – a to nejen my dospělí, ale i děti. Naše parta se poprvé setkala v říjnu, kdy jsme si ukázali veškeré potřebné vybavení. Probrali jsme, jak by měl vypadat správně sbalený batoh s bederním pásem, jaké boty jsou vhodné, jaké vrstvy oblečení jsou ideální pro zimní pobyt venku, a také jsme si osahali důležité vybavení, jako jsou karimatky nebo péřové spacáky.
Další setkání se neslo v duchu jídla. Povídali jsme si o tom, jak si budeme připravovat snídaně a večeře, co je to lyofilizované jídlo, jak funguje a proč je pro nás praktické. Společně jsme si vybírali svačiny – nakonec jsme se shodli na sušeném ovoci, sušeném mase, oříšcích a tyčinkách. A samozřejmě, nikomu v batohu nebude chybět hroznový cukr pro rychlé doplnění energie.
Třetí setkání bylo spíše organizační, protože mezi dětmi se objevila spousta otázek, na které bylo potřeba odpovědět. Upřesnili jsme si termín odjezdu, jakým vlakem pojedeme, jak budou probíhat jednotlivé dny, kolik kilometrů půjdeme, a podívali jsme se společně na mapu naší trasy. Naplánovali jsme zastávky na oběd, možné místo na přespání a řešili jsme, jak se po expedici vrátíme zpět do Prahy.
Kromě teoretické přípravy jsme se také začali fyzicky připravovat. Vytvořili jsme si sdílenou tabulku, kde si každý dobrovolně označoval, kdy se mu podařilo otužovat, sportovat nebo alespoň jít na delší procházku – ideálně s batohem na zádech. Někteří z nás se šli dokonce proběhnout.
Samozřejmě jsme na takovou expedici nepřipravovali děti úplně od nuly. Už v minulých letech jsme nenápadně trénovali – například na víkendovkách jsme spali venku pod širákem, a během školy v přírodě jsme si také zkusili noc bez střechy nad hlavou. Ale všichni dobře víme, že spát venku v létě, na jaře, nebo v zimě je velký rozdíl. Proto jsme do naší výzvy zařadili i zkoušku – pokusit se přespat alespoň jednu noc venku. Bylo jedno, zda na balkoně, ve stanu, nebo třeba v iglú. Některé děti tuhle výzvu přijaly a s nadšením si ji vyzkoušely. Celá příprava však byla dobrovolná – zapojil se jen ten, kdo opravdu chtěl.
Před posledním setkáním byla velká výzva hlavně pro nás dospělé. Bylo potřeba zajistit půjčení vybavení pro děti, které neměly vlastní výstroj. Všem dětem jsme půjčili sněžnice z Nadačního fondu dobrodružné výchovy v přírodě, za což jim patří velký dík. Expediční stany jsme si zapůjčili od kamarádů nebo z půjčoven a pro některé děti jsme ještě sháněli péřové spacáky, aby jim v noci bylo teplo.
Na začátku se všechno zdálo tak jednoduché. Plán byl jasný, přípravy měly probíhat hladce a vše se zdálo být na dobré cestě. Jenže, jak už to tak bývá, realita nás brzy dohnala. Postupně jsme zjišťovali, že slíbené spacáky nakonec nejsou péřové, že naše vybraná značka lyofilizovaného jídla má dvouměsíční výpadek ve výrobě, takže téměř nic nešlo objednat, a že sehnat v Praze pět expedičních stanů je téměř nadlidský úkol. Každý den přinesl nějakou novou komplikaci, ale nakonec jsme všechno zvládli v rámci možností vyřešit.
Čtyři dny před odjezdem jsme se sešli u školy, tentokrát už s batohy. Vyrazili jsme na krátkou cvičnou procházku, abychom si vyzkoušeli, jak se nám s nimi půjde. Naučili jsme se stavět stany, nafukovat karimatky a všechno zase správně sbalit zpět do batohů. Nakonec jsme si rozdali sněžnice a uvědomili si, že teď už není cesty zpět – v pondělí vyrážíme!
O samotné expedici Vám budou ale vyprávět děti (vybrané úryvky):
David: V pondělí jsme vyrazili vlakem do Kořenova. Po cestě jsem sice ztratil rukavici, ale ve vlaku to byla zábava. Cestou jsem hrál s klukama Bang! Jeli jsme přes Turnov a Liberec. Když jsme dojeli do Kořenova, tak jsem si narazil rameno. Celou dobu jsme šli se sněžnicemi. Byli s námi 2 dospěláci, pančelka Terezka a její kamarád Jirka. První den bylo celkem hezké počasí a ušli jsme 5 km. Ve stanu jsem spal s Kryštofem. Jídla jsme si dělali tak, že jsme na plynové bombě rozpustili sníh na horkou vodu, kterou jsme nalili do pytlíků, kde jsme měli vakuované jídlo, které jsme potom lžící snědli z toho pytlíku. V noci jsem se sice několikrát probudil, ale vyspal jsem se dobře.
Rozárka: Píšu o expedici, kterou jsem si moc užila. Kdybych mohla, tak bych jela znovu. Cesta ve sněhu nebyla až tak náročná. Jenom když jsme šli lesem, protože se sníh více propadával. Jsem ráda, že se nic při cestě nestalo. Ve sněžnicích se mi šlo dobře a jsem ráda, že jsem si je mohla zkusit. Když jsme stavěli stan, tak to musela být rychlá akce, aby nám nebyla zima. Vždy, když jsme stan dostavěli, bylo mi líp a měla jsem lepší pocit.
Franta: Sněžnice nám to hodně usnadňovaly, protože jsme se nepotápěli do sněhu. Pak jsme šli lesem, po asi prvních 2 kilometrech jsme zastavili, abychom si dali čaj a já jsem ze sebe sundal vrstvu teplého oblečení. Protože je za chůze strašné horko. A pak jsme šli dál, potom co jsme ušli asi 5,5 km jsme dorazili na místo kde jsme měli přespat. Nejdřív jsme museli udělat místo, kam si odložíme batohy, potom jsme na sebe daly teplou vrstvu oblečení, protože když se nejde tak začíná být zima. Pak jsme si museli najít místo, kde bychom postavili stany a sněžnicemi to místo ušlapat, aby se stalo pevnějším. Pak moji dva spolužáci, s kterýma jsem byl ve stanu, museli vytáhnout stan. A tyčky, které jsme si rozdělili. Já jsem na postavení stanu nic nevytahoval, protože jsem zrovna nesl náčiní k vaření. Stan nám dalo trošku větší námahu postavit, protože jsme zjistili, že je rozebraný na dvě plachty, ale i tak jsme dokázali stan postavit. Potom jsme si ve stanu měli nafouknout karimatky a zabydlet se tam. Pak jsme si měli uvařit jídlo tak, že jsme si připravili plynovou bombu, do hrnce jsme dali sníh a přikrýt ho pokličkou. Když voda začala bublat, nalili jsme do připravených sáčků vodu a počkali jsme 8 až 10 min. Jídlo bylo výtečné. I když mi mrzli nohy, vzpomínám si jen na to hezké. Po večeři jsme s klukama zalezli do spacáku a začal takzvaně debatní kroužek. Když už jsme byli všichni unavení, tak jsme pomalu šli spát.
Jáchym: První den ve vlaku jsem myslel, že to bude hračka. Potom jsem ušel asi tři sta metrů a potřeboval pauzu. Za mě to byl nejtěžší den výpravy. Sice jsme šli pět kilometrů, ale i tak toho bylo dost. Pomalu jsem si zvykal na sněžnice a těžký batoh. Když jsme přišli na místo, kde zakempíme, postavili jsme stan a udělali si jídlo. Na to, že to bylo jídlo z pytlíku bylo dobré. Druhý den jsme vstali a rychle si zabalili, jinak bychom zmrzli. K snídani jsem měl vajíčka z pytlíku. Ty byly horší než večeře. Vyšli jsme s motivací, že ujdeme ten den deset kilometrů. Okolo pátého kilometru jsme měli oběd v hospodě.
Inka: Ráno jsme zabalili stany a batohy, nasnídali se a šli dál. Došli jsme do restaurace kde jsme si dali oběd. Odpočinuli jsme si a opět jsme vyrazili. Začlo pršet a my stavěli stany v dešti. Ten den už jsme z nich nevylezli. Jídlo nám udělali Terezka a Jirka. Ten večer jsme se hodně nasmáli.
Terezka: Večer jsem dostali večeři do postele. A v noci jsem překonala svůj strach a šla jsem za tmy sama na záchod. Ráno foukal hrozný vítr a taky jsme dostali snídani do postele. Když jsme vyrazili tak začlo chumelit. Zase jsme šli čtyři kilometry na Smědavu kde jsme se všichni shodli na tom že pojedeme domů.
Emilka: Druhou noc jsem spala s Inkou ve stanu a Terka Rozka a Viki spolu. Já a Inka jsme měli soukromí koncert. Protože holky nám zpívaly své oblíbené písničky. Taky jsme ve stanu měly ,,čajový dýchánek“. A u toho jsme se s Inkou hodně nasmály. Pokaždé jsme si nalili čaj a povídali si u toho. Někdy jsme se tak rozesmály že jsme ten čaj málem vyprskly. Ten večer jsme všichni dostali večeři do postele – do karimatek a spacáků. A to byl přímo luxus jenom jsme otevřeli pytlíčky s jídlem a Jirka s Terezkou to roznášely do všech stanů. Když jsem se potom ráno vzbudila a šla na záchod, všechny stany byly zafoukané sněhem. A vypadalo to jako, že je tam někdo zapomněl, ale byl to krásný pohled. Ráno zase luxus – snídaně až do postele.
Tonda: Třetí den jsme měli taky v plánu jít 10 kilometrů ale nakonec jsme se demokraticky rozhodli že to ve třetím dnů utneme, protože jsme měli už všechno promočené a minulé dva dny pršelo a tento dokonce i sněžilo.
Ano, nakonec jsme se rozhodli naši expedici o jeden den zkrátit. Bylo to společné rozhodnutí, které jsme dětem nabídli jako jednu z možností. Důvod byl jednoduchý – vlhko, mokro, déšť, sníh a vítr nás provázel téměř celou dobu a nakonec měly děti mokré téměř všechno, včetně spacáků. Občas je lepší se otočit těsně pod vrcholem, nesplnit za každou cenu původní plán a cíl, ale zůstat v pohodě, s nadšením a radostí – a třeba i s chutí se na podobnou expedici někdy v budoucnu znovu vydat. Přestože jsme strávili venku o den méně, zážitků máme nespočet. Byly tak intenzivní, že se nám všem vryly pod kůži. A musím říct, že parta dětí, která se na expedici vydala, byla neuvěřitelně odolná a statečná. S nadšením přijímaly každodenní výzvy, překonávaly nepřízeň počasí a zvládaly všechna dobrodružství s úsměvem, někdy trošku zmrzlým.
Věřím, že tento zážitek pro ně zůstane nezapomenutelný a že na něj budou v dalších letech s radostí vzpomínat. Moc bych jim přála, aby v životě dostali další příležitosti vyjít ze své komfortní zóny a zažít podobná dobrodružství.
Stejně jako jejich rodiče, kteří nás po nočním příjezdu přivítali s otevřenou náručí a obrovským respektem, jsem i já nesmírně pyšná na každého jednoho z nich. Jsem vděčná, že jsme ji spolu mohli zažít.
Viktorka: Pro mně byla expedice velmi záživná. Poprvé v životě jsem zažila jaké to je bydlet pořád venku, tak jako to dělali kdysi Indiáni. Stany byly náš úkryt před nástrahami divočiny. Taky jsem poprvé viděla oheň ve sněhu. Ve stanech jsme si povídali, s kamarádkama jsme si vyprávěly vtipy a blbly jsme. Na to myslím nikdy nezapomeneme, jak to bylo krásný. Ale ta cesta byla o dost horší, hlavně kvůli dešti a větru a těžkým batohům. Musím ale říct, že jsem nečekala že to zvládnu a dalo by se říci, že jsem překonala svůj strach. Ve stanu mi naštěstí vůbec nebyla zima! To mě hodně překvapilo, jak dobře fungují speciální expediční stany a péřové spacáky. Měli jsme také speciální jídlo, které bylo v zatavených pytlících. No, nebylo to zas tak špatné, ale že by to byl vypečený steak s hranolky, to se upřímně říct nedá. Když člověk putuje krajinou, tak jí vidí úplně jinak, třeba sníh ve tmě je nádherný. Taky zvuky v přírodě se mi najednou zdály tajemné. Třeba nám tam za stanem pořád něco chodilo, funělo, čmuchalo a také chrochtalo. My si myslíme, že to byla bachyně. Taky jsem poprvé šla na sněžnicích. Nejlepší bylo, že s náma šli celou dobu dva skvělí průvodci jménem Terezka a Jirka. Hezky se o nás starali a vždycky nám pomohli. Zvláštní ale bylo, že holek nás šlo jenom pět a kluků bylo sedm. Protože holky zvládnou úplně to samé co kluci a někdy i víc. Bohužel jsme měli dost smůlu na počasí. Počasí jsme měli skoro bych řekla to nejhorší, které jsme mohli mít. Protože když do sněhu prší, je to hodně nepříjemné a když navíc fouká studený vítr, tak co k tomu dodat. Na druhou stranu aspoń vím, že vydržet se dá všechno, když statečný. A to jsem se snažila i když někdy jsem měla chvilkama na krajíčku. No, každopádně tahle expedice pro mě byla životní zážitek. Až to budu vyprávět, myslím že mi nikdo neuvěří. A to ani nebudu muset přehánět!
Mohlo by se zdát, že po předání dětí rodičům pro nás vše končí, ale opak je pravdou. Všechny půjčené věci bylo třeba pečlivě vysušit, sbalit a následně rozvézt zpět do půjčoven, odeslat nebo vrátit jejich majitelům. Expedice nekončí jen tím, že se vrátíme domů – je třeba ji i správně uzavřít.
To nejdůležitější nás ale teprve čeká. Chceme naše zážitky sdílet dál – na sociálních sítích, v článcích a možná i v rozhovorech. Naším cílem je ukázat, že existují i jiné možnosti zimní školy v přírodě, než jak ji běžně známe. Že zimní expedice může být alternativou k tradičnímu lyžařskému kurzu.
Samozřejmě, taková cesta není pro každého učitele nebo učitelku, ale pokud naše povídání, fotografie a videa dokážou někoho inspirovat k vlastním zimním dobrodružstvím, pak to celé stálo za to. A kdo ví – třeba se díky tomu v budoucnu další skupina dětí vydá na podobnou cestu a zažije něco stejně nezapomenutelného.
Tereza V.
